Spondyloartritidy

Ankylozující spondylitida (Bechtěrevova choroba) a psoriatická artritida jsou nemoci poměrně známé. Ale méně známé je, že jsou součástí širší skupiny chorob, které se nazývají spondyloartritidy. Patří sem např. ještě artritida u ulcerosní kolitidy a Crohnovy nemoci. Jsou zařazovány podle některých společných znaků (také přítomností HLA B27 antigenu), ale každá má svá specifika.

Poměrně nové je ale dělení ankylozující spondylitidy do dvou podskupin - non-radiologická a radiologická ankylozující spondylitida. Druhá jmenovaná je poměrně známá a odpovídá našim představám o ankylozující spondylitidě. Hlavní společnou vlastností je přítomnost HLAB27 antigenu (v naprosté většině případů) , RTG nález zánětu na sakroiliických kloubech a zánětlivá bolest zad. Zánětlivá bolest je charakterizováno převážně noční bolestí, spojenou s významnou ranní ztuhlosti. Další používaná kriteria umožňují jednotlivé choroby od sebe ještě přesněji odlišit.

Je však řada pacientů, kteří trpí zánětlivou bolestí zad, ale nemají známky zánětu na standartním RTG snímku. Pokud ovšem mají známky zánětu na sakroiliických kloubech na magnetické rezonanci (kostní edém), jsou zařazováni do kategorie non-radiografické ankylozující sondylitidy. Nutno ovšem poznamenat, že hodnocení snímků z magnetické rezonance vyžaduje velké zkušenosti a sám je ponechávám zkušeným rentgenologům. Non-radiografická ankylozující spondylitida se vyskytuje častěji u žen a to je možná důvod, proč nebyla u žen tato choroba i přes typické potíže vždy diagnostikována.

Pacienti s non-radiografickou AS byli dosud považováni za adepty přechodu do klasické ankylozující spondylitidy. Ale je překvapivé, že tomu tak vždy není. Výskyt ankylozující spondylitidy v populaci se udává kolem 0,2 %. Non-radiografická ankylozující spondylitida asi v 60 % přejde časem do radiografické formy ( většinou do 10 let), ale překvapivě asi ve 40 % buď v této v této fázi přetrvává, někdy mohou i známky na MR vymizet.

S klasickou léčbou vystačíme u většiny pacientů, tj. stále s analgetiky, nesteroidními antirevmatiky a pohybovou terapií. U některých, i když se to všeobecně neuznává, zcela jistě pomáhá i sulfasalazin (dle vlastních zkušeností). Ale průlomem léčby non-radiografické AS je biologická léčba, která počet pacientů jindy přecházejících do klasické radiografické AS značně omezit.

Biologické léky zasahují již přímo v místě zánětu. Ale nedávno jsem slyšel na vebináři skvělou přednášku profesorky Vašků. Ta vidí problém ještě obecněji. Příčinou těchto chorob je zánět jako takový, tedy porucha rovnováhy prozánětlivých a protizánětlivých mediátorů (pokud jsem to dobře pochopil). Takže zánět může na sebe vzít různé klinické podoby, v tomto případě ankylozující spondylitidu anebo i revmatoidní artritidu. Mělo by se tedy léčebně zasáhnout ne až v místě působení zánětu na nejrůznější struktury (např. sakroiliakální skloubení), ale potlačit zánět jako samostatnou poruchu ještě než napadne některé struktury s nejrůznějšími klinickými projevy.

MUDr. Vladimír Kutal